neocenitelná země

Krátký příběh o dlouhém roce 

hostující příspěvek Holgera Freymanna

Dnes před rokem došlo k velké změně a novému začátku. Tom (Thomas) Rublack, do té doby autorizovaný signatář a second hand v ENO, změnil strany a byl vržen na nejhlubší konec velké, složité administrativy s tolika novými úkoly. I to pro mě znamenalo nový začátek, protože to byl s okamžitou platností můj nový šéf. Ale nejdřív...

Posouzení 

Toma Rublacka znám velmi dlouho jako manažera ENO, jako jednatele společnosti Flugplatz Rothenburg / Görlitz GmbH, jako společníka, se kterým mám přátelský vztah. Osobně fajn člověk, znalý a zvídavý, milý, soucitný, naslouchající, praktický, ambiciózní a pracovitý. Odvážit se něčeho nového s dostatkem životních a pracovních zkušeností a přežít to. A tak jsme ho všichni vyzvali, aby k 1. červnu 2020 převzal vedení oddělení III na okresním úřadě.  Dobře věděl, jakému herkulovskému úkolu musí čelit.

Být ze dne na den šéfem více než 340 zaměstnancům je vedle tolika nových úkolů a oborů (agentura životního prostředí, stavební dozor, agentura pro rozvoj okresu, okresní lesnická agentura, agentura pro geodetické práce a pozemkové úpravy, jakož i regulační úřad a agentura pro silniční dopravu) jsou již samy o sobě výzvou; Ale také tu byla jedna krize za druhou: Corona, ASF, kůrovec; Mamutí úkoly jako strukturální změny, veřejná doprava, úložiště jaderného odpadu, širokopásmové připojení... seznam se zdá nekonečný a je (byl) každý den zaplňován. Novinkou byla také existence na politické scéně v okresním zastupitelstvu, ve výborech a suverénní reprezentace celého okresu navenek. Opravdu to není snadný způsob. A etapy a pódia opravdu nejsou jeho věc. Ale vyhnout se tomu nedá.   

Růst a stát se 

Ale probojoval se, opravdu přišel o peří (a nervy) a narostla mu nová křídla. Úkoly ho vyzývaly a formovaly. Tom vždy poslouchal, vytvořil si vlastní obrázek, někdy se ponořil příliš hluboko, položil na stůl příliš mnoho, ale i to k tomu patří. „Učit se praxí“ se mu vyplatilo. Mnohdy na hranici výkonu, ale zvládl to, i když byl (a je) dost vyčerpaný. Už víc kapitán než kormidelník a přesto zůstal takový, jaký ho znám a oceňuji.  

Dnes si už bez něj svou práci nedokážu představit. Myslím, že jsme byli a jsme dobrý tým, doplňujeme se, můžeme si věřit, mluvíme stejnou řečí, ale v různých tónech, povzbuzujeme se a vyzýváme se. Navzdory šéfovi ve výši očí a mezi sebou. Oba musíme stále velmi aktivně pracovat na rovnováze mezi pracovním a soukromým životem (rodina je tak důležitá!), více dbát na své zdraví, lépe využívat síly a více rozkládat úkoly. Ale každým dnem je to lepší a lepší. Díky za společný čas. A opravdu se těším na další roky s ním. Máme toho ještě hodně!